ZKUŠENOST DRUHÁ - aneb kde skončily mé snahy pomoci lidem, kteří potřebovali okamžitou pomoc zdravotnických profesionálů. Totálně v …
Jedu autem do zaměstnání. V zatáčce větší, semafory řízené křižovatky jsem zahlédl po své pravé ruce ležícího člověka. Ležel nehybný a zkroucený na obrubníku, částečně opřený o zábradlí oddělující chodník se silnicí. V rychlém sledu několika zlomků vteřin se mihly v mé hlavě dvě myšlenky. Vypadá, jako by byl mrtvý. Jak je možné, že tu jezdí tolik aut a všichni řidiči ho bez pomoci míjejí?
Za křižovatkou jsem najel na chodník (trochu vyšší obrubník, tak dostal podvozek auta několik nepříjemných ran), zapnul jsem výstražné světelné znamení, opustil automobil a utíkal jsem k ležícímu muži. Mladík, asi dvacetiletý, schoulený do klubíčka, zavřené oči… Všude kolem zvratky a na něm krom zvratků i několik krvavých škrábanců. Okamžitě jsem k němu poklekl, lehce jím zatřásl a začal na něj mluvit. Naštěstí začal ihned reagovat, byl totálně na „mraky“. Pomohl jsem mu posadit se – fuj, za co ho mám vzít, abych se nezašpinil – a snažil jsem se z něj dostat alespoň základní informace, které by mohli vést k jeho pomoci. Zase se kácel k zemi. Sakra, přeci ho musím nějak udržet alespoň v sedu. Postavit ho na nohy nemělo význam. Jen by spadl z větší výšky. A o chůzi nemohla být ani řeč. „Máš někoho, komu bys mohl zavolat, aby pro tebe přijel? Já tu s tebou počkám“. Sice vyndal mobilní telefon, ale jeho silně třesoucí se prsty jej nedokázali ani udržet, natož aby mohly vyťukat nějaké číslice. Zavolal jsem tedy na tísňovou linku 155. Paní operátorka byla věcná a příjemná.
Kdy a jak volat na tísňovou linku 155?
Záchrannou službu volejte vždy, pokud jste svědky náhlého a neočekávaného zhoršení zdravotního stavu pacienta, těžkého úrazu nebo děje, který zřejmě bude mít za následek závažné poškození zdraví. Na linku 155 je správné zavolat i v případě, kdy si závažností stavu pacienta nejste zcela jisti.
http://www.zzsjck.cz/pro-verejnost/tisnova-linka-155/
Již během telefonování jeho tělo opět zvolilo polohu vleže. Opět zvracel. Dostal jsem z něj věk – 22 let, vypitý alkohol – piva a rumy, přibližné bydliště – Brno. V Praze byl zřejmě na nějaké služební cestě. Vše potřebné jsem sdělil paní operátorce a pak už jsme spolu čekali na záchranku. Stále jsem s ním mluvil, abych jej nenechal usnout. Již jsem jej ale nechal ležet, aby mohl zvracet.
Vůz záchranné služby přijíždí. Míjí nás a já mávám, abych je na naši pozici upozornil, současně pozoruji mladíka zkrouceného na zemi.
Vystupují dva pánové v bílém. Zdravím je, ale dělají, jako bych tam nebyl. Zvedám mladíka do sedu a snažím se, aby byl opřený o zábradlí tak, aby alespoň chvíli vydržel sedět. Pánům jsem se pokusil stručně sdělit, co po mně chtěla zjistit paní operátorka. I přesto jsem byl pro ně stále neviditelným. „Odvezeme vás na záchytku“. Říkají mladíkovi „Ne, já nechci na záchytku.“ Stěží odpovídá mladík. „Tak se zvedněte a jděte odtud.“ Říkají mu pánové v bílém. Vmísil jsem se do hovoru. „Já už jsem tu asi zbytečný, že?“ „Ano, už můžete jít.“
Odcházím a telefonuji zpět na tísňovou linku 155. Bylo mi řečeno, že oni řešit stížnosti nemohou.
Vzdávám se.
Ještě že vím, že jde jen o druhou výjimku
Mou první podobnou zkušenost si můžete přečíst na
http://janparoubek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=606703
