Jak jsem si málem začal tykat s anorexií – 1. část

Celý týden se těším, že si zase v sobotu stoupnu na váhu a uvidím, jak čísílka ukazují méně, než týden předchozí. A další týden zase, a další zase…

57 let, 178 cm výška, 75 kg hmotnost,
To jsem byl já. Tolik jsem ještě nikdy nevážil. Kila musela dolů.

Z počátku se mi hubnout moc nedařilo. Tu pár set gramů dolů, tu pár set gramů nahoru… Ale naštěstí alespoň trošku hmotnost klesala – i když poměrně dlouhou dobu.

A pak, náhle, zčistajasna se začalo dařit. Dokonce i téměř kilo za týden šlo dolů a já jsem se dostal na 70 kg. Manželka k tomu dodala: „Tak takhle nějak začíná anorexie.“ Informaci jsem chvíli vstřebával, připadalo mi, že se mě naprosto netýká. Ale po několika málo minutách mi došlo, že už se možná doopravdy pomalinku na vlně anorexie vezu. A změnilo to nějak mé myšlení? Samozřejmě, že změnilo. Musím v hubnutí pokračovat, protože jinak bych nemohl napsat tento blog.

Dnes je čtvrtek, celý týden jsem napjatý, jak asi to mé vážení dopadne. Jen abych nepřibral, to by bylo hrozné. Ještě ke všemu musím vydržet až do neděle. V pátek budu jíst výjimečně pozdě večer a tak by byly sobotní výsledky zkresleny a mohl bych se zbytečně vyděsit, pokud bych vážil více, než si představuji. Ale stejně mám strach. Mám pocit, že jsem tento týden snědl nějak více ovesných vloček, než obvykle.

Je neděle, dlouho očekávaný den. Ani dospat jsem nemohl. A hurá na váhu. Obavy, očekávání, naděje… Snad budu vážit alespoň o něco méně. A… 70 kg, nezhubl jsem, ale naštěstí ani neztloustl.

Co to pro mě znamená? Další týden musím jíst rozhodně méně, abych se mohl na následující sobotu více těšit.

A kdy napíšu 2. část? Brzy, věřím, že brzy. Až zhubnu dalších pár kilogramů.