Dnes ráno, po cestě do zaměstnání autobusem MHD, jsem se v duchu zaobíral svými starostmi, když se mi náhle do mysli vloudil včerejší úžasný zážitek ze sledování Olympijský her. Znovu jsem viděl Radka Štěpánka, jeho fantastickou a nefalšovanou radost nad ziskem olympijské medaile, radost z úspěšné reprezentace naší země. V tom okamžiku jsem na všechny své starosti zapomněl a na tváři se mi objevil úsměv, jehož stopy na ní stále přetrvávají a ještě dlouho zůstanou.
„Nám to zní jako zlato! Máme sice bronz, ale cítíme se úplně zlatě,“ poskakoval Štěpánek radostí před novináři. „Je to úplně nejvýš v kariéře se salátovou mísou. Když je tam vlajka a lev, je to pro naši zemi a všechny lidi, je to nejkrásnější a nejhlubší emoce, které jdou zažít,“ řekl.
„Musím smeknout před Luckou, protože, co tady v posledních dnech přežila, pokaždé přišla na mix neskutečně pozitivně naladěná a plná sil. Vím, jak je to hrozně těžké, a proto před ní smekám,“ pochválil Štěpánek spoluhráčku. „S ním to jinak nejde, on je pořád naladěný, takže to bylo v pohodě,“ doplnila Hradecká.
Úsměv jeho ani Lucii Hradeckou neopustil celý večer. Oba znovu zhlédli závěrečné momenty svého bronzového utkání. A opět tak viděli euforii, při níž Štěpánek poskakoval po kurtu a objímal svou spoluhráčku. „To mi bylo tak dvanáct let,“ řekl. „Ty obrázky jsou důkazem toho, že sny nejsou jen od toho, aby byly s námi, ale od toho, aby se plnily.“
Děkuji vám, pane Štěpánku. Děkuji vám za sebe i za všechny ostatní, kterým dáváte úžasný příklad píle, nadšení, pozitivní bojovnosti a samozřejmě v neposlední řadě vlastenectví. Děkuji vám za to, že díky vám je naše malá země zase o něco známější a že se dostala až do podvědomí lidí, kteří o té naší zemičce v životě neslyšeli. Děkuji vám, paní Hradecká, za váš lví podíl na této úžasné sportovní i společenské události. Přeji Vám zdraví a mnoho dalších tenisových a samozřejmě i životních úspěchů.