Trest za přehnaný optimismus aneb jak zabít dva a půl večera

Ano, měly to být tři vánoční večery plné pohody, ale nakonec z toho byly jen večery zmaru a zklamání.

Já, který jsem pln optimismu, s nadějí v srdci a jiskrou v oku napsal optimistický blog o budoucnosti českých filmových pohádek http://janparoubek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=527577, jsem selhal. Ano, jde především o mé selhání. Obávám se totiž, že jsem některé z vás, vážení čtenáři nejen mohl nějak ovlivnit, ale možná i ovlivnil, a to svým nadbytečným optimismem. A možná proto se někteří z vás, tak jako já, těšili na tři večery s českými pohádkami: „Pravý rytíř“, „Slíbená princezna“ a „Zázračný nos“. Jenže bohužel tyto pohádky zrovna nevypadly ze tří oříšků pro Popelku.

Možná se mýlím, ale jsem přesvědčen o tom, že pohádky mají být především pro děti. Aby je pobavily, rozveselily (i když chvílemi je mohou i rozesmutnět), aby je i jejich rodiče takzvaně přitáhly k televizním obrazovkám. Zkrátka, aby se dětem i dospělým líbily. Vždyť vzhledem k tomu, že tyto pohádky vysílala česká televize ve večerních hodinách, by se měly alespoň trochu líbit i nám, dospělým. Lze předpokládat, že se na ně díváme spolu se svými dětmi. Nebo snad ne?

Pohádka „Pravý rytíř“ byla dle mého názoru odehraná a ne zahraná. Připadalo mi, jakoby herci jen odříkávali naučená slova. Bez jakéhokoli zápalu, bez radosti… Jakoby je to ani nebavilo. Vše na mě působilo velmi nepřirozeně a nevěrohodně. Ovšem pravdou je, že děti to vnímají jinak a nic z výše uvedeného možná ani nepostřehly.

Druhá pohádka „Slíbená princezna“… Přiznávám, že je pro mě dost obtížné o ní psát. Byla rozhodně líbivější. Ovšem nevím, jak na její moderní pojetí děti a jejich rodiče, případně prarodiče reagovali. Já jsem se docela bavil, ale… To, že Jiřík za princeznou cestoval nejen přes hory a doly, ale doslova přes celý svět (ty záběry mi tam opravdu nepasovaly), byla pro mě dost silná káva. A pozor, opravdu nejsem nijak prudérní, ale to co předvedly princezny na palubě pirátské lodi… Děti, děti, ještě že jste se tomu dokázaly smát. Ovšem, staří lidé v parcích měli na to představení princezen velmi odlišný pohled. Ale co, nakonec pro ně ta pohádka určená nebyla.

A pohádka třetí? „Zázračný nos“. Proto jsem napsal o zabití dvou a půl večerů. Ona pohádka sice těm pěkným, dřívějším dost dobře nemůže konkurovat, ale… Rozhodně byla lepší, než předchozí dvě a mně, a doufám, že i ostatním, se dost líbila. Upřímně je těžké se dívat na české pohádky, když paní režisérka a scénáristka Alice Nellis svou pohádkou Sedmero krkavců nastavila tak vysokou laťku.

Bohužel ani to, že kvalita (možná by bylo lépe použít slova „líbivost“) se každým dnem stupňovaly, nebylo ku prospěchu. Sice my, otrlí, ale především těšící se na novou českou tvorbu a pohádky, jsme vydrželi a dívali jsme se i na tu třetí. Ale myslím, že mnoho diváků, po dvou nepříliš vydařených večerech s českými pohádkami, se třetí večer již nedívalo. Tím ale přišli o tu nejlepší z nich.