Aneb o nevšímavosti lidí a prazvláštním jednání Asistenční služby jedné nejmenované komerční pojišťovny.
Jednoho pátečního podvečerního dne jsme se chystali k odjezdu na jednu velmi důležitou rodinnou schůzku konanou mimo Prahu.
Tak, jako vždycky jsme měli více, než dostatečnou časovou rezervu, abychom si dokázali poradit i s eventuálním nepředvídatelnými okolnostmi.
Před půl sedmou jsme usedli do naší spolehlivé Fabie a já jsem pomalu vyjel z parkovacího místa. Ale… Auto se nějak nemohlo odlepit z místa. Jen jsem je tedy otočil na druhou stranu vozovky, abych mohl provést kontrolu pneumatik. Pravá přední byla prázdná. Sice nepříjemnost, ale žádná tragédie. Kolo přeci vyměnit umím a časová rezerva je dostatečně velká. Zapnul jsem výstražná světla, vyndal rezervu, zvedák a klíč na kola. A hurá na to. Avšak ouvej. Přesto, že jsme u kola dva chlapi, ne a ne šrouby povolit. Taháme, tlačíme, skáčeme na klíč. Ovšem všechny naše snahy jsou marné.
V 18:40 mi již tedy nezbývá nic jiného, než si vyžádat pomoc na Lince pomoci řidičům.
„Linka pomoci řidičům, u telefonu…, dobrý den.“
Operátor i já se nejdříve standardně představíme a já vylíčím svůj problém včetně adresy, kde právě stojíme.
„Povězte mi, u koho máte vozidlo pojištěné, já vás přepojím na Asistenční službu.“
Sdělím tedy svou pojišťovnu a jsem okamžitě přepojen.
„Dobrý den, u telefonu …, jak Vám mohu pomoci?“
Představíme se s dalším operátorem a já opět vylíčím svůj problém včetně adresy. Nabídnu číslo pojistné smlouvy, ale operátorovi stačí spézetka. V obou případech je přepojení velmi rychlé a hovory probíhají stručně a věcně. Jsou mi stručně vysvětleny podmínky a i to pro mě nejdůležitější. „Standardní dojezdová doba je do 45 minut.“ Manželka obvolává rodinu a informuje je, že se trochu zdržíme.
Čekáme. Nejsme na frekventované silnici a je na nás odevšad velmi dobře vidět, ale i přesto dávám do dostatečné vzdálenosti od auta výstražný trojúhelník. Chvílemi stojíme, chvílemi se procházíme podél auta. Řidiči, kteří projíždějí ve svých vozech kolem, se na nás vždy podívají a jedou dál. Že by někdo zastavil a nabídl pomoc? Jo, to bych musel jet kolem já a to jaksi není zrovna možné. Jsme stále netrpělivější, 45 minut je již za námi.
19:40. Další telefon. Hovořím se stejný operátorem jako poprvé a jsem ujištěn, že automobil s pomocí je již téměř u nás. No sláva. Klídek, stále máme šanci. Přijedeme sice pozdě, ale přece. Ve skutečnosti minuty plynou, řidiči projíždějí kolem nás, trpělivost mě opouští…
Zastavuje u nás dodávka firmy Rohlík.cz, stahuje se okénko, za ním sympatická slečna. „Nepotřebujete pomoc, už jsem tudy projížděla a vy tu stále stojíte…“ Zdvořile jsem odmítl a i přes prekérnost situace jsem se usmíval. No vida, tak to není s těmi lidmi zase až tak špatné. Ale čas je neúprosný a po více než hodině toho začínám mít už dost.
V 19:56 již potřetí telefonuji. Zase jsem spojen se stejným operátorem. „Já jsem to, prosím vás, ale prověřil, tak už tam opravdu u vás dávno měl být.“ „No dobře, ale proč myslíte, že volám.“ „Je mi to jasné“. „Kdyby tady byl, tak bych vám nevolal.“ „Jak říkám, je to tedy divné, já jsem volal přímo jeho dispečera, ten mi říkal, že jo, že je všechno v pořádku, že by u vás měl být každou chvíli. Ještě jednou je provolám a požádám řidiče, aby vám zavolal.„
Po několika minutách mi řidič skutečně volá. Je prý ve Strašnicích a vykládá vozidlo. Co na to říct? Posílám syna domů a manželka volá ostatním, že nepřijedeme. Stále čeká se mnou.
Ve 20:10, tedy již počtvrté volám o pomoc. Hovor přijímá operátorka, která za toho „mého“ převzala službu. Vysvětluji, stěžuji si, omlouvám se, věda, že ona za nic nemůže.
Manželka to vzdává a odchází domů.
Ve 20:37 přijíždí automobil Asistenční služby. Ostatní členové rodiny najeli desítky, někteří i stovky kilometrů a marně na nás téměř dvě hodiny čekali. Vše se bude opakovat.
Tedy vše, doufám, že ne s pomocí Asistenční služby.
Související články si můžete přečíst zde:
http://janparoubek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=606703http://janparoubek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=612182
