Jak jsem si málem začal tykat s anorexií – 2. část

Zde je slíbená druhá část ze života potenciálního anorektika. Jakpak asi dopadne? Jo, kdybych to jen býval věděl.

Týden utekl jako voda. Vstát, dojít si na toaletu, umýt si ruce a hurá na váhu… 71,3 kg.
Zmar, zklamání. Přibral jsem více, než jeden kilogram. Jsem naštvaný a nevím jak dál.
Ale pokračuji. Držím se nastavených pravidel a jsem trochu nervózní z nastávajícího víkendu.

A další neděle je tady. Po klasickém rituálu nastává vážení… 69,6 kg. Hurááá. No, to už je něco jiného. Mám radost, zase se zadařilo. Teď už se na příští víkend mohu těšit. Jsem plný optimismu, že budu vážit zase o něco méně.

„Kolik chceš knedlíků?“ „Chci jich pět, ale dám si jen dva.“
„Dělám obložené chleby, dáš si dva nebo tři?“ „Dám si jeden a bez másla.“
„Chceš, abych ti odsypala brambůrky?“ Chci, ale sněz si je všechny.“
„Koupila jsem jogurty, tak si ber.“ „To snad nemyslíš vážně, vždyť jsou všechny plnotučné, to já přeci nemůžu.“

Celý byt voní vánočním cukrovím. Několik rohlíčků se polámalo a pár kousků cukroví zůstalo v troubě trochu déle. A to smíme sníst. Když ta moje žena dělá tak báječné cukroví…

A o Vánocích a na Silvestra? Na stole v obýváku bude trvale tác s cukrovím a každý rok na Silvestra zjišťujeme, že ten stůl je menší, než potřebujeme. Všechny dobroty se na něj nemohou ani vejít.

Jak já se s tím poperu, to fakt nevím. A co v lednu? Většinou máme cukroví i na leden a je stále tak dobré…

A je tu další víkend, poslední před vánočními svátky a mou dovolenou.
69,4 kg. Není to zrovna důvod k nějaké velké radosti, ale přeci jen je to o trochu méně.

Je po Vánocích, ale stále ještě před Silvestrem.
Má váha ukazuje…, ukazuje…, ukazuje 69,7 kg, tedy o 300 gramů více, než před týdnem. Mrzí mě to, ale nehroutím se.

A nakonec velmi důležité vážení po dvou po sobě následujících kritických týdnech. 70 kg. O dalších 300 g více. Ale celkem jsem zhubl o více než 5 kg a v kritickém období jsem přibral jen o 0,6 kilogramu. A navíc, co musím v té souvislosti podotknout, mám méně pohybu. Přestal jsem hrát volejbal. Proč jsem přestal, se můžete dočíst zde. A ani neskáču přes švihadlo – překáží mi vánoční stromeček. Já osobně to beru lehce optimisticky, snad dokonce jako malé vítězství mé silné vůle.

Dál se budu již jen rozumně hlídat. Mým cílem je držet se stále pod sedmdesát kilogramů. To je, myslím, nejen splnitelné, ale i rozumné. Snad jsem nikoho nezklamal. V průběhu posledních týdnů mě občas navštívil rozum a pravil: „Neblbni, nepřeháněj to. Anorektikem ty být přeci nechceš.“

A nyní: šup šup na rotoped, nastavit pořádnou zátěž a hodinu makat.

Pokud si chcete přečíst 1. část, tedy jak to všechno začalo, můžete zde.